Příběh, o kterém bude řeč je pro mnohé z těch kteří nezažili studenou válku a hlavně dobu bez Internetu těžko uchopitelný. Byla to doba, kdy jste si pro informace museli dojít – lidi si třebas chodili do trafiky pro noviny, aby se dozvěděli, co jim Strana a vláda chtějí říci o tom, co se stalo předevčírem ve světě. To je v dobách Internetů věc naprosto nevídaná. A museli jste si dojít i pro informace, které byly přísně tajné. I když ty informace byly leckdy chráněny stejně dobře jako emaily Bohuslava Sobotky a Hillary Clinton, stejně jste si pro ně museli dojít. Bohužel, spousta informací k této téměř padesát let staré operaci je střežena lépe než komunikace výše zmíněných státníků, takže dnešní exkurs do historie bude poněkud kratší a ochuzen o podrobnosti, které by nás jistě zajímaly.

Náš příběh začíná 5. září 1920 – toho dne se v Saint Louis na březích Mississippi narodil mladý pán James Francis Bradley Jr., který se později dal k námořnictvu a ostruhy si vydobyl při takových řežích Druhé světové války, jako byl třeba záliv Leyte nebo Okinawa. Velel i ve Vietnamu a v roce 1966 se stal ředitelem oddělení pro podvodní operace při rozvědce amerického námořnictva, kde také přišel s nápadem, že by se možná Rusům dal napíchnout podmořský kabel a odposlouchávat komunikaci.

Krátká odbočka k notoricky známému seriálu Letecké katastrofy – letadlo nikdy nerozbije jedna pokažená věc. Vždycky je to řetězec několika událostí, které na sebe navazují až se ucho utrhne. Cílem leteckých odborníků je takovému řetězci zabránit, cílem špionů je vymyslet sled takových událostí, utrhnout ucho a nenechat se chytit.

U zrodu celé operace stála mlhavá informace o tom, že sovětští šifranti jsou přetížení. Logicky tedy budou šifrovat prioritní informace tam, kde je to potřeba. Takže mezi Brežněvovou kremelskou ložnicí a pracovnou se zřejmě nešifrovalo, protože se jednalo o zabezpečné zařízení, které mělo navíc na vratech cedulku „Špionům vstup zakázán“.

James Bradley si hodil čtvrťákem a padl orel – takže základem jeho teorie se stal předpoklad, že se nešifruje všude tam, kde se předpokládá, že protivník není schopen odposlechu – tedy například na podmořském kabelu v Ochotském moři, který spojuje ponorkovou základnu Ribačij u Petropavlovska na Kamčatce s Vladivostokem, kde se nachází velení Tichomořské floty. Ochotské moře si Sovětský svaz nárokoval jako teritoriální vody a cedulky „vstup zakázán“ podpořil ještě mohutnou vojenskou přítomností. A tak pan Bradley pojal výborný nápad, totiž že napíchne právě tento kabel.

Námořnictvo začalo společně s Národní bezpečnostní agenturou a CIA plánovat, jak na to. Špioni velmi rychle přišli na to, že potřebují vyřešit tři základní problémy:

A pak ještě jak tohle všechno udělat, aby si toho Rusové nevšimli.

Pro sběr dat Američané zkonstruovali zařízení, které se nasadilo na kabel a nijak jej nenarušilo – veškerý sběr dat se prováděl s pomocí indukce. Zařízení bylo navrženo tak, že pokud by Sověti z jakéhokoliv důvodu kabel vytáhli z moře, samo by se uvolnilo a nenávratně zmizelo v ledových hlubinách.

Tato zařízení se pak používala na několika místech na světě a to i pro podzemní kabely. Pozdější modely vydržely pracovat celé roky – byly vybaveny jaderným zdrojem energie a velkokapacitními záznamníky. Oříškem, který pánové z NSA nerozlouskli nikdy, byly optické kabely. Jenže i optika potřebuje po nějaké době opakovač, tedy zařízení, které světelný signál přijme a znovu vyzáří do dalšího segmentu. A tady se opět otevírají možnosti pro odposlech s pomocí indukce, ale to je jiná vyprávěnka.

Asi jediný možný způsob, jak se jako Američan dostat do Ochotského moře a přežít, je pod vodou. A mít možnost být pod vodou po dlouhou dobu. Takže jedinou rozumnou volbou je jaderná ponorka. Jediné plavidlo schopné takové operace byla v té době útočná ponorka SSN-587 Halibut.

Opět krátká technická poznámka: Útočná ponorka (Attack nebo Fast Attack) je ponorka, která nenese balistické střely – té se říká Boomer a je hlavní strategickou silou námořnictva. Útočná ponorka je schopna zaútočit na loď nebo jinou ponorku, její hlavní úkol spočívá ve sledování Boomerů protivníka a jejich likvidaci při přípravě k odpalu ICBM. A některé z nich jsou vybaveny ještě dalšími vychytávkami, nicméně formálně jsou to stále útočné ponorky.

Příběh Halibuta je velmi pestrý – kýl nové dieselelektrické ponorky SSG-587 byl položen na jaře roku 1957 – dokončena však byla jako SSGN-587 s jaderným pohonem. Tajemné písmenko G v označení znamená, že byla vybavena řízenými střelami – jednalo se o vůbec první jadernou ponorku vybavenou střelami Regulus s plochou dráhou letu.

Krátká odbočka: Pokud jste někdy byli na klasické ponorce (třeba na HSwMS Nordkaparen v Gotteborgu), pak vězte, že na ponorce vybavené střelami Regulus to vypadalo úplně jinak – doporučuji prohlídku SSG-577 Growler, která je k vidění v Intrepid Sea-Air-Space Museum a kde je v pozici připravené pro odpal i střela Regulus. Velkou část plavidla zabírá právě hangár pro uskladnění dvou až čtyř střel a dispozice takové ponorky jsou úplně jiné než u klasických ponorek vyzbrojených torpédy.

Halibut sloužil jako nosič střel až do roku 1964, kdy začala postupná náhrada za ponorky vybavené systémy Polaris. V lednu následujícího roku byl Halibut překlasifikován na útočnou ponorku (SSN-587) a vybaven spoustou věcí, které normální ponorka nepotřebuje – třeba kotvou a dokormidlovákem (jestli někdo víte, jak se to řekne správně česky, dejte vědět – v angličtině  se tomu říká thruster a na Jadranu to dneska má skoro každá plachetnice). Hangár se přestavěl a nastěhoval se do něj personál z NSA – říkalo se mu pak Bat Cave a velící důstojník byl tedy logicky Batman. Ponorka byla přidělena k jednotce se záhadným názvem Sumbarine Development Group One, zkráceně SubDevGruOne.

Jestli byl Halibut dopravním prostředkem, tak Bat Cave byla mozkem operace – byl zde počítač Univac a ovládal se odtud Basketball – oficiálně ROV – Remote Operated Vehicle, což je v podstatě dálkově ovládaná kamera. Bat Cave byla pro jeho vypouštění vybavena vlastní přechodovou komorou, ta se používala i pro vypouštění taženého side-scan sonaru pro průzkum dna.

První opravdové nasazení pro takto vybavenou ponorku přišlo v roce 1968, kdy pátrala v okolí Havajských ostrovů po potopené sovětské ponorce K-129. Halibut ponorku našel, udělal tisíce obrázků a na jejich základě se spustila přísně tajná operace Azorian – pokus o vyzvednutí ponorky K-129 z hloubky pěti kilometrů.

Halibut byl po této misi navíc vybaven Plechovkou (The Can), což byl systém pro podporu saturačního potápění ve velkých hloubkách. Vypadal jako záchranný modul DSRV, který normálně slouží k záchranným operacím u potopených ponorek. Oficiálně se jednalo o cvičnou maketu DSRV (dokonce na ní byl nápis DSRV Simulator), nicméně ve skutečnosti se jednalo právě o komoru pro saturační potápění – techniku vyvinutou v rámci projektů SEALAB, která spočívá v tom, že potápěč dlouhodobě žije v tlaku odpovídajícímu hloubce ve které pracuje.

Potápěč je spojen se saturační komorou kabelem, kterému se říká pupeční šňůra, tou proudí do obleku dýchací směs, horká voda určená k vytápění obleku a vede tudy i komunikační linka – zároveň slouží jako záchranné lano. Podle povahy práce má potápěč buď ploutve nebo boty se závažím a jeho výbavu tvoří i go-home bottle, malá tlaková lahev umožňující v případě nouze dosáhnout saturační komory v případě porušení pupečníku. V těchto hloubkách ovšem panuje takový tlak, že lahev vystačí skutečně jen na pár nadechnutí.

Čímž byl vyřešen problém, jak indukční rekordér na kabel namontovat – Halibut byl díky Plechovce schopen v jakékoliv hloubce vypustit potápěče a podpořit jejich práci s pomocí ROV.

Takže v roce 1970 bylo všechno po kupě – Bradley měl ponorku, naslouchátko i tým potápěčů, kteří byli schopni udělat potřebné hloubkové práce. Zbývalo jen vymyslet, jak ten kabel uprostřed ničeho najít. A tady si prý Bradley jednoho dne vzpomněl na dětské roky strávené na březích Mississippi a hlavně na cedule upozorňující lodě na zákaz kotvení v blízkosti podvodního potrubí. A řekl si, že když jsou takové cedule na Velké řece, budou je mít Rusové u svých kabelů také.

Celá mise byla samozřejmě přísně tajná, takže bylo potřeba vymyslet krytí – nějakou supertajnou misi, která kdyby se to provalilo bude dostatečně věrohodná a způsobí menší škody.

Takže další krátké odbočení: P-500 Bazalt (kód NATO SS-N-12 Sandbox) byla docela zajímavá protilodní střela s plochou dráhou letu, používala se v rámci salvy až osmi střel – jedna střela letěla ve výšce, používala aktivní radar k naváděmí ostatních k cíli, když byla sestřelena její místo zaujala jiná. Korekce se daly vysílat i z letadel & helikoptér. Konečná fáze útoku, kdy polovina salvy mířila na letadlovou loď a druhá se rozptýlila mezi doprovodné lodě, využívala aktivní radarové navádění ve všech střelách. V amerických vojenských kruzích panovala nejistota právě okolo metod navádění v poslední fázi letu – spekulovalo se o možnosti IR navádění.

Halibut se tedy koncem roku 1971 oficiálně vypravil ke Kamčatce na tajnou misi spočívající ve vyzvednutí zbytků střely SS-N-12. Není bez zajímavosti, že i tuhle část mise Halibut splnil a dovezené vzorky potvrdily, že Bazalt žádné infračervené navádění nemá. Každopádně i hlavní, méně oficiální, část mise byla úspěšná – posádka Halibutu dokázala v periskopové hloubce nalézt na břehu cedule zakazující rybolov a kotvení v ochraném pásmu podmořského kabelu, sledovat jej do bezpečné hloubky a tam připojit odposlouchávací zařízení. Pásky se měnily každý měsíc a skutečně se zjistilo, že velká část komunikace nebyla šifrována. Operace běžela téměř deset let až do roku 1981.

Během této doby byl Halibut vyřazen z aktivní služby, nicméně námořnictvo přestavělo několik dalších ponorek různých tříd tak, aby byly schopny plnit SIGINT/COMINT mise. V onom roce 1981 satelity ukázaly velkou aktivitu v okolí instalovaného záznamového zařízení a to včetně DSRV a dalších plavidel pro záchranné práce ve velkých hloubkách. Na místo byla okamžitě vyslána ponorka SSN-683 Parche, aby záznamník vyzvedla, což se sice nepodařilo, ale Parche se vrátila domů v pořádku.

O dalších pár let později se v roce 1985 díky zběhnutí agenta KGB Vitalije Jurčenka CIA dozvěděla, že Ronald Pelton, zaměstnanec NSA, v lednu 1980 nakráčel na sovětské velvyslanectví a všechno vyzvonil. Stačilo 35000 dolarů, protože Pelton byl po krk v dluzích. Panu Peltonovi je dnes 75 let a před dvěma lety byl propuštěn z vězení, kde si odpykával trojité doživotí.

Operace v Ochotském moři tedy skončila, nicméně další zařízení byla instalována na jiných místech po světě – například v Barentsově moři poblíž Murmaňska byl tap aktivní až do roku 1992 (a nainstalovala jej posádka SSN-683 Parche). Původní záznamové zařízení z Ochotského moře Sověti skutečně našli a je vystaveno v Muzeu Velké vlastnecké války v Moskvě.

---

K napsání tohoto textu mě přiměla kniha Roberta G. Williscrofta s lakonickým názvem Operation Ivy Bells, což je fiktivní román o zcela reálné operaci. Kniha je to velmi čtivá, Williscroft začínal jako operátor sonaru na Boomeru, pak se stal prvním dustojníkem řídícím systém Poseidon, následně pracoval jako navigační důstojník a řídící ponorů s DSRV a nakonec přešel právě k SubDevGruOne, kde se zabýval právě hlubokomořským průzkumem a sběrem dat, což byl základ operace Ivy Bells. Takže kniha sama je sice pohádkou, ale podanou velmi realisticky.