Michas Ignatěvič Kukobaka, muž, který jako jeden z mála veřejně odsoudil sovětskou invazi v roce 1968

Včera jsem se byl podívat na besedě s běloruským disidentem Michasem Ignatěvičem Kukobakou. Bez nějakých zvláštních očekávání jsem s kamarády dorazil do Knihovny Václava Havla, usadil se a napadlo mě, zda ten nesmělý starší muž na pódiu spolu s moderátorkou a překladatelkou udrží mojí pozornost celé dvě hodiny.

Michas I. Kukobaka

Po povinných a krátkých proslovech pořadatelů začal pak Kukobaka vyprávět o tom, jak se vlastně stal disidentem. Podotýkám, že v Sovětském svazu v roce 1968. Rozhodl se vyjádřit svůj nesouhlas s okupací Československa trochu jinak a hlasitěji než ostatní občané SSSR.

Ano, výstup několika ruských disidentů na Rudém náměstí v Moskvě jako reakce na vpád vojska do Československa je dostatečně známý. Michas Kukobaka ovšem nebyl v té době napojen na žádné ostatní disidenty, byl solitérem, který se prostě rozhodl, že dá veřejně najevo svůj postoj a nesouhlas. Na besedě přímo řekl, že chtěl, aby se v Československu a na západě prostě vědělo, že ne všichni si v SSSR myslí, že je tato vojenská a politická akce správná. Kukobaka prostě, aby někdo okupoval cizí suverénní stát i jeho jménem. To bylo základní sdělení, které jako v té době disident začátečník chtěl propašovat na západ. Pomocí naší ambasády v Kyjevě to nevyšlo, jeho rukopis nějaký úředník stopil a nikdo vlastně neví proč. Buď chtěl Kukobaku ochránit před postihem, nebo si nechtěl dělat problémy, případně na prohlášení prostě zapomněl.

Michas I. Kukobaka, foto: M. Reichelt
Michas I. Kukobaka, foto: M. Reichelt

Celý kolotoč věznění (Michas Kukobaka trávil ve věznicích a blázincích přes 16 let) začal šokem pro odvodní komisi, která chtěla Kukobaku jako tankistu pravděpodobně poslat do Československa jako jednoho z okupantů. Řekl jim totiž, že pokud ho tam pošlou, bude muset obrátit zbraň proti svým. V té době samozřejmě nebyly represe proti odpůrcům režimu tak obrovské jako ve čtyřicátých a padesátých letech, takže Kukobaka nezmizel ani neskončil v gulagu. Zavřeli ho do blázince, stejně jako ostatní tehdejší disidenty. Jeho názor, jasně formulovaný, režim prostě za bláznění považovat musel.

Postupem času se z něho stal zkušenější disident, veřejně protestoval, psal stížnosti, zastával se lidí, na kterých bylo spácháno bezpráví a také neúnavně přesvědčoval své příznivce, aby nepodepisovali petice na jeho podporu a udrželi si svůj relativně klidný život.

Michas Kukobaka je velmi sympatický, vtipný a vitální pán, kterému byste blížící se osmdesátku nehádali. S úsměvem říká, že jeho názory už nikoho nezajímají, je v publicistickém důchodu, ale stále vyjadřuje svůj názor na současné dění. Závěrem diskuze připomněl, že i dnes probíhají v Rusku deportace nepohodlných lidí, těch, kteří nejdou s masou a nebojí se říci naplno, co si myslí. Nebojí se kritizovat kohokoliv, ani současnou státní moc ve svých výpadech nevynechává. Putina označuje za největšího nepřítele demokracie. Jeho výstup v Knihovně Václava Havla zakončil upřímný a na poměry podobných akcí velmi dlouhý a hlasitý potlesk. A myslím si, že ho Michas Kukobaka pochopil správně – jako poděkování za svojí statečnost.


Přečtěte si také rozhovor na Novinkách.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

2 thoughts on “Michas Ignatěvič Kukobaka, muž, který jako jeden z mála veřejně odsoudil sovětskou invazi v roce 1968”

Komentáře nejsou povoleny.