Jak jsem pilotoval Messerschmitt Bf 109

Kdo by se nechtěl proletět v některé z legendárních stíhaček druhé světové války. No, asi by se pár jedinců, kteří by tuto nabídku odmítli, našlo, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Sluší se, abych hned na začátku prozradil, že jsem neletěl ve skutečné stíhačce Messerschmitt Bf 109. Šlo o simulátor, ovšem velmi realistický a propracovaný. Seděl jsem v kokpitu, opocenýma rukama svíral knipl, trápil se s nožním řízením, zapomínal zasunovat podvozek a při přistáních mi díky dokonalému zpracování simulace vstávaly chlupy na rukou.

Vezměme to ale pěkně popořádku. Před pár dny se mě moje milá manželka zeptala, jestli vím o tom, že v Praze je simulátor Messerschmittu. Nevěděl jsem. Pokud vás zajímá, proč se moje manželka zabývá leteckými simulátory a jak se o tom vůbec dozvěděla, odpověď je velmi prozaická. Nabídku zahlédla na Slevomatu, zrovna když tam kupovala pobyt v Krkonoších… Tudy tedy vedly nevyzpytatelné cesty osudu ke splněné mého pubertálního snu. Ano, i já patřím k těm, kteří jako kluci chtěli pilotovat stíhačku. Napsal jsem tedy provozovatelům simulátoru, zda bych si ho mohl vyzkoušet, výměnou za zveřejnění recenze na tomto blogu. Odpověď přišla rychle a jistě už tušíte, že byla kladná. Domluvili jsme si tedy temín a já se začal nehorázně těšit.

Simulátor Messerschmitt  Bf 109

AEROSIM.cz sídlí v Praze, v ulici Dukelských hrdinů, kousek od metra Vltavská a Strossmayerova náměstí. Na místo jsem dorazil s předstihem, nemohl jsem se dočkat. Čas utíkal zoufale pomalu, myšlenkami jsem ho tlačil kupředu, ale myslím, že to příliš nepomáhalo. Na zvonek jsem zazvonil o pár minut dřív, to čekání se prostě nedalo vydržet. Bzučák mi umožnil vrazit do dveří, jedno podlaží jsem vyskotačil s lehkostí muže, který neví, co je to dna a bolavý kloub na palci u nohy. V mezipatře jsem sice mírně zaškobrtl a téměř svůj první dnešní vzlet provedl už na schodech, ale podařilo se mi to vybalancovat (na rozdíl od přistání o půl hodiny později). Do patra jsem se nakonec dostal bez újmy a už mě vítal můj průvodce, instruktor a školitel v jedné osobě.

Simulátor Messerschmitt  Bf 109

Nejdřív jsme si samozřejmě promluvili, i když na mě instruktor určitě viděl, že bych se ze všeho nejradši rovnou narval do perfektně vyvedeného kokpitu a začal lomcovat kniplem a hulákat „vvvrrrrrrrrrrrrrr…“ a možná i „tatatatata…“ Podařilo se mi naštěstí zachovat dekórum a konverzovat. Na plátně (asi tak 5×2 metry, ale můj odhad byl značně ovlivněn emocemi) před kokpitem je promítána mašina, kterou za chvíli zvednu do vzduchu. Messerschmitt Bf 109G, tedy Gustav. Mezek, Mesoun, v rumunských barvách. Ano, v rumunských, protože Rumuni na svých letadlech neměli hákové kříže, provozovatel se prostě jistí, aby nebyl nařčen z nějaké propagace něčeho. Je to detail, ale všimnul jsem si hned. Přesunujeme se ke kokpitu. Je prostě úžasný, znám ho z internetu, fotek a muzea, ale tohle je něco jiného. Kde o věrnou kopii originálu, do které se za chvíli sám posadím! Nadšenci, kteří ho postavli, se drželi originálu, jen udělali pár zjednodušení a úprav. Přece jen není potřeba, aby návštěvník seděl na padáku. Ovládání, budíky, to vše odpovídá skutečnosti.

Simulátor Messerschmitt  Bf 109

Jsem letec teoretik. Vím, jak se letadlo ovládá, ale nikdy jsem nelétal. Mojí jedinou výhodou oproti ostatním, co si simulátor chtějí ozkoušet, jsou desítky načtených knih. Vím, že pedály se ovládá směrovna, ale nikdy jsem to nedělal. Instruktorovi se svěřuji a on mě úplně chápe. Během deseti minut mi vysvětlí, kde je páka plynu, jak s ní pracovat, kde a jak se vysunuje podvozek, kde se ovládají klapky, kdy mám dát plný plyn a jak vzletět. Upozorní mě na jeden podstatný detail, který znám z literatury. Při rolování a i při vzletu Mezek táhne doleva a je potřeba to vyrovnávat pravým pedálem. Jsaný, pomyslím si, znám to minimálně ze tří knih, stěžovali si na to Němci i Čechoslováci, kteří na Mezcích létali po válce.

Školení končí, teorii znám, jdu na to. Přede mnou je promítáno letiště, skrz kabinu mám horší výhled, ale nestěžuju si. Vím, že z toho letadla prostě horší výhled byl. Plyn… Táhne to doleva víc než jsem si myslel, uhýbám do trávy. Podařilo se mi to vyrovnat, vzlétám. Stylem, za který bych za války šel nejspíš rovnou před polní soud. To bych se ale musel umět vrátit nezraněn dolů a už teď vím, že to asi nedám…

Jsem nahoře, zkouším ovládání, stoupám, klesám, zatáčím. Instruktor mě taktně upozorňuje, že když zatáhnu podvozek, poletím rychleji. Ehm, i klapky bych mohl dát do běžné polohy. A už je to tady, mám jít na přistání. Samotné naštelování se čumákem k letišti není sranda. Kroužím, připravuji se, jdu na to. Prásk, konec. Štrejchnul jsem o kopeček před přistávací dráhou a havaroval. Tak znova nahoru, při dalším vzletu mi to jde lépe, přistání je taky lepší, hupnu na zem, odrazím se a skončím v převráceném stroji na louce vedle letiště. Ptám se instruktora, jestli bych tohle přistání přežil. Chce mi udělat radost, tak říká, že dost možná.

To, co se odehrává na plátně přede mnou, je jako film. Skvělá realistická grafika, rychlá. Je možné použít i speciální 3D brýle, ale do těch nejdu. Chápu, že by to byl ještě lepší zážitek, ale já 3D prostředí nemusím. Uznávám, že možnost rozhlížet se kolem dokola je lákavá, ale mojí nechuť k virtuálním realitám se mi nechce překonávat. Po několika cvičných letech je mi nabídnuto účastnit se nějakého souboje. Takže já a dalších 9 Mezků proti dvacítce amerických bombardérů B-25. Bez stíhacího doprovodu… Mitchelly jsem si za soupeře vybral z jednoduchého důvodu. Myslel jsem si, že to bude slabší soupeř než třeba extrémně ozbrojené B-17.

Jde se na to. Těžko bych zjistil, kde se protivníci nacházejí, kdybych neměl před sebou červené šipečky, ukazující, kam letět. Mám ideální polohu, útočím s převahou výšky a rychlosti. Než se dostanu ke střelbě, kolem mého struje sviští kulky od zadních střelců protivníků. Sakra, měl jsem si vybrat někoho, kdo se nebude bránit… Mitchelly mě sundaly dvakrát, než jsem si vůbec vystřelil. A to jsem měl podle všeho nastavenou nejjednodušší obtížnost. Napotřetí jsem si vystřelil a také zasáhl. Půl vteřiny poté, co jsem trefil jednoho Mitchella asi ze tří set metrů do trupu, mi dávka od jiného potivníka oddělila křídlo od zbytku letadla a já šel zase k zemi.

Zapomněl jsem na čas, hodinu jsem se potil a užíval si to. Jako nepilot jsem dokázal vzlétnout, ovládat letadlo, zapojit se do vzdušného boje. Na simulátoru si uvědomíte, jak těžké to piloti měli. Vy si sedíte v klimatizované místnosti, dýcháte čerstvý vzduch a když vám vadí zvuky ve sluchátkách, prostě si je sundáte. Kdykoliv vyvoláte mapu a víte, kde jste. Přes ta všechna ulehčení musíte řídit rukama i nohama, sledovat výšku, směr, budíky, protivníky, orientovat se, hlídat si záda a směr od slunce. Uvědomíte si, že létání není sranda, a bojové létání už vůbec ne. O to víc obdivuji všechny, kteří létali a látají. O pilotech stíhaček před pětasedmdesáti lety ani nemluvě.

Simulátor Messerschmittu je skvělý. Umožnil mi stát se na pár desítek minut pilotem stíhačky z druhé světové války. Pro mě jako obdivovatele válečných letců je to mimořádná šance a zážitek. Na rozdíl od těch všech mých klukovských vzorů nešlo mně a ani mým virtuálním soupeřům o život, takže jsem si to mohl ve vzduchu opravdu vychutnat.

Za splnění mého klukovského snu patří díky teamu AEROSIM.cz.

aerosim

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

1 komentář u „Jak jsem pilotoval Messerschmitt Bf 109“

Komentáře nejsou povoleny.