Archiv pro měsíc: Květen 2015

Články, Osobnosti

Palackého mozek po šedesáti letech stěhují. Jaký bude jeho další osud?

Mozek Františka Palackého, který byl ukrytý ve stěně slavnostní síně Panteonu Historické budovy Národního muzea téměř šedesát let, se kvůli rekonstrukci budovy na čas stěhuje do Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici. Jaký bude jeho další osud? Má být pohřben společně s tělem Otce národa v rodinné hrobce v Lobkovicích nebo se má po dokončení rekonstrukce Historické budovy Národního muzea vrátit zpět na symbolické místo do Panteonu? Národní muzeum by rádo znalo názor veřejnosti.

František Palacký - mozek

V pátek 15. května 2015 převezlo Národní muzeum mozek Františka Palackého z Panteonu Historické budovy Národního muzea do Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici, kde jeden z nejpřednějších představitelů českého politického života 19. století několik let žil a také zemřel. V těchto prostorách spravuje Národní muzeum unikátní expozici, která ukazuje původní zařízení bytu včetně ložnice historika Františka Palackého. Zde bude preparát uložen ve speciální schráně po dobu rozsáhlé rekonstrukce Historické budovy Národního muzea.

Do rozhodování o tom, jak naložit s mozkem takto výrazné osobnosti našich dějin, bychom rádi zapojili i českou veřejnost. Již nyní víme, že se názory lidí liší. Jedni jsou pro uchování tohoto unikátního preparátu pro další generace a jeho vrácení zpět na symbolické místo v Panteonu Historické budovy Národního muzea, jiní se přiklánějí k uložení mozku společně s tělem slavného učence do rodinné hrobky. Vyhlášením speciální ankety na zpravodajském portálu Národního muzea Muzeum 3000 chceme mezi lidmi rozpoutat diskuzi nejen o osudu Palackého mozku, ale i o významu tohoto slavného učence,“ dodává generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Otec národa František Palacký

František Palacký (1798-1876) patří dodnes mezi nejznámější české historiky a nejpřednější postavy českého politického života 19. století. Jeho rozsáhlé Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě představují jednu z nejvýznamnějších českých historických prací.

Svou významnou roli sehrál František Palacký i v začátcích Národního muzea. Jeho organizační schopnosti, rozhled, pracovitost a ušlechtilé osobní vlastnosti mu získaly vůdčí postavení mezi představiteli českého národního hnutí i úctu u šlechtických představitelů muzea. Velký význam pro muzeum i veškerý vědecký život v Čechách mělo založení dodnes vydávaného prvního vědeckého českého Časopisu Národního muzea (1827) a založení Matice české (1831), která se zasloužila o vydání základních prací české vědy a literatury. Za své zásluhy je označován jako Otec národa.

Pohřbu Františka Palackého se zúčastnily desetitisíce lidí!

František Palacký zemřel 26. května 1876. Jeho smrt, jakkoliv ji mohl předznamenat vysoký věk a v posledních měsících jeho života i nepříliš dobrý zdravotní stav, se bolestně dotkla široké veřejnosti v Českých zemích. Nekrology se objevily v nesčetném množství tiskovin, které u nás v té době vycházely. Pohřeb Františka Palackého se stal akcí celonárodního významu, které se masově účastnily desetitisíce lidí a na kterou se sjížděli zástupci spolků a místních samospráv z celé země. Balzamované tělo Františka Palackého bylo před tím, než začal samotný pohřeb, vystaveno od 28. do 30. května 1876 ve Staroměstské radnici. Podle tisku se jen 29. května u rakve vystřídalo 40 000 osob! Pohřeb proběhl 31. května 1876 a jeho atmosféra a emocionální naladění všech přihlížejících byly něčím do té doby nevídaným. Pohřební průvod prošel velkolepě vyzdobenou Prahou a směřoval do Lobkovic, kde bylo tělo Palackého uloženo do rodinné hrobky. Téměř 300 smutečních stužek z pohřebních věnců přenechala rodina Národnímu muzeu jako artefakt připomínající tento významný den.

O uchování mozku Františka Palackého rozhodla v roce 1876 kulturní a politická elita národa

Myšlenka, že by se měl Palackého mozek po jeho smrti z pietních důvodů uchovat, vzešla pravděpodobně z okruhu jeho přátel z prostředí muzea nebo Akademie, tedy z okruhu kulturní a politické elity národa. Uchovat tu část Palackého těla, ve které de facto „vznikla“ myšlenka vytvářet český národ prostřednictvím psaní jeho dějin, se tak může jevit jako akt, který měl symbolicky spojit zesnulého Palackého se současností a budoucností celého národa. O symbolickém významu Palackého těla svědčí i skutečnost, že kromě obvyklé posmrtné masky mu byl sejmut i odlitek ruky, protože se jednalo o ruku „která psala dějiny českého národa“. Samotná pitva Palackého hlavy proběhla v noci před slavným pohřbem. Při ní byl vyjmut mozek, který byl ihned po pohřbu odevzdán muzeu a vydán k chemicko-fyziologickému zkoumání.

Do Panteonu Historické budovy Národního muzea byl mozek uložen v roce 1958

V roce 1899 rozhodovala speciálně zřízená komise, zda vyhovět žádosti profesora J. V. Rohona a zapůjčit mozek k vědeckému bádání, nebo jej ponechat pouze k pietním účelům. I vzhledem k tomu, že byl rodinou dán souhlas, bylo profesoru Rohonovi vyhověno preparát dále zkoumat. Po dlouhá léta se pak s preparátem nic nedělo a tento stav trval až do 30. srpna 1958. Ten den se v Panteonu sešli tehdejší ředitel Národního muzea Vladimír Denkstein, jeho náměstek Karel Tuček a přednostka historicko-archeologického oddělení Zoroslava Drobná. Za jejich přítomnosti byl preparát mozku ve válcové skleněné nádobě s fixační tekutinou z glycerolu a 5% formaldehydu uschován do černě mořené dřevěné skříňky a vložen do stěny Panteonu.

Zdroj: TZ NM

Články

Správa pražských hřbitovů umožňuje adopci významných hrobů

Narazil jsem na informace o zajímavém projektu, který umožňuje lidem adoptovat v Praze zanedbané hroby významných osobností. Na přehled hrobů, o které se mohou zájemci starat, najdete tady.

Adopce hrobů

O projektu

Praha byla a je už po staletí centrem kulturního, politického a společenského života. Proto se mnohdy stala také místem posledního odpočinku velké řady významných osobností naší i světové historie. Každým rokem se však bohužel zvětšuje počet hrobů bez řádně uhrazených nájemních smluv. Hroby výjimečných osobností jsou často zanedbané, chátrají i cenná sochařská díla. Z pohledu zákona není rozdíl mezi hroby mimořádných postav naší historie a hroby osob, jejichž jména byla vyslovována pouze za jejich života. Stávalo se proto v minulosti, že významné, leč opuštěné hroby byly pronajaty dalším zájemcům a ostatky původně zde pochovaných osobností skončily ve společných hrobech. Adopce významných hrobů je dlouhodobý projekt, který byl spuštěn Správou pražských hřbitovů, p.o. v červenci 2013 a je součástí připravovaného konceptu péče o hroby významné z hlediska historického, uměleckého či společenského. Jeho cílem je aktivně zapojit širokou veřejnost do péče o významné hroby a ve spolupráci s ní tak zabránit zaniknutí a chátrání takových hrobů. Na našem webu www.hrbitovy.cz a na vývěskách jednotlivých správ se pravidelně objevují jména osobností, které vynikaly v různých oblastech společenského života, svojí činností zanechaly dodnes patrné stopy, a přesto jsou jejich hroby dnes opuštěny, některé jsou navíc v dezolátním stavu. Lze mezi nimi nalézt i jména kdysi významná, která již upadla v zapomnění nebo jsou známá jen úzkému okruhu odborníků. Prostřednictvím našeho projektu má veřejnost unikátní příležitost nejen si připomenout jejich zásluhy, dílo a odkaz, ale i aktivně rehabilitovat jejich památku. 

Pravidla projektu

Adopcí hrobu se rozumí akt uzavření smlouvy o nájmu hrobového zařízení, tedy především náhrobku, nebo uzavření smlouvy darovací. Předmětem smlouvy o nájmu je závazek nájemce se o tento náhrobek řádně pečovat, tedy i zajistit jeho opravu a údržbu po celou dobu nájmu. Předmětem smlouvy darovací je finanční dar určený na opravu anebo údržbu konkrétního hrobového zařízení. Tyto opravy a údržbu pak zajišťuje z těchto prostředků SPH. Adopcí hrobu je v obou případech garantováno, že předmětné hrobové místo nebude pronajímáno min. po dobu 10 let a hrobové zařízení zůstane po tuto dobu majetkem hl. města Prahy. Záznam o adopci zůstane v evidenční složce hrobu, čímž bude zajištěno, že i po uplynutí doby tohoto pronájmu bude hřbitovní správa motivována hledat alternativy k běžnému pronájmu tak, aby bylo zachováno stávající hrobové zařízení a pieta zde pohřbených. U hrobů zahrnutých do projektu bude individuálně posouzeno jejich zařazení na připravovaný seznam významných hrobů s ochranným režimem (ve smyslu bodu 4, článku 7 řádu pohřebiště). Pro zařazení hrobu do tohoto projektu musí splňovat alespoň jednu ze skutečností uvedených v bodech 1 – 3 a současně podmínku uvedenou v bodě 4. 1. V tomto hrobě jsou uloženy ostatky osoby, která byla prokazatelně významnou osobou v oblasti kultury, vědy, politiky, náboženství či v ostatních oblastech společenského života nebo významnou osobou z historického hlediska. 2. Součástí hrobu je hrobové zařízení s vysokou uměleckou či historickou hodnotou. 3. Hrob byl navržen fyzickou nebo právnickou osobou na zařazení hrobu do Projektu s jednoznačným úmyslem o tento hrob pečovat či hrob rekonstruovat. 4. Hrobové místo není v nájmu fyzické nebo právnické osoby – jedná se o “volný hrob“. Postup adopce: Hroby zařazené do Projektu jsou zveřejněny na webových stránkách SPH (www.hrbitovy.cz) a k tomu určených veřejných místech. Seznam je pravidelně aktualizován. Významné hroby jsou podle rozsahu poškození a přepokládaných nákladů na jejich opravu rozděleny do dvou skupin: a) Významné hroby určené k “adopčnímu nájmu” hrobového zařízení. b) Významné hroby určené k “adopčním darům”. ad a) Hrobová zařízení významných hrobů zařazených do kategorie a) jsou nabízena k nájmu za účelem zajištění jejich rekonstrukce, opravy či údržby, které hradí a zajišťuje adopční nájemce. Veškeré práce mohou být prováděny pouze se souhlasem SPH. Nájemné je stanoveno ve výši odpovídající výši nájmu hrobového místa a služeb s nájmem spojených dle platného ceníku SPH ve stejné výměře jakou má hrobové místo, na němž se nachází předmětné hrobové zařízení. ad b) Hrobová zařízení významných hrobů zařazených do kategorie b) budou opravována a rekonstruována prostřednictvím SPH v rozsahu odpovídajícím množství nashromážděných finančních prostředků z darů veřejnosti. Informace o aktuálním průběhu oprav bude průběžně uveřejňována na webových stránkách SPH. Uzavření smluv o adopčním nájmu či darovacích smluv je možné nejdříve 30 kalendářních dní po zveřejnění významného hrobu zařazeného do Programu adopcí. Upřednostněni budou vždy nájemci, kteří v této lhůtě prokážou příbuzenské vazby s osobností, jejíž ostatky se nacházejí ve významném hrobu. Nájemci a dárci vždy obdrží v souladu s platnými smlouvami certifikát o adopci, který vystaví pověřený zaměstnanec SPH zodpovědný za koordinaci Projektu.

Adopce válečných hrobů

Ve spolupráci s Ministerstvem obrany, odborem pro válečné veterány se SPH rozhodlo umožnit veřejnosti adoptovat i válečné hroby. Válečným hrobem se pro tyto účely rozumí hrob, který je zahrnut v centrální evidenci válečných hrobů vedené Ministerstvem obrany a nachází se na některém ze hřbitovů ve správě SPH. Může jít například o hroby barikádníků, nebo o hroby padlých v důsledku aktivní účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války. Na základě žádosti veřejnosti pracovníci SPH prověří, zda se jimi navrhovaný hrob nachází v evidenci MO a pokud ano, bude zájemci vydán Certifikát o adopci. Tímto certifikátem se adopční nájemce zaváže, že bude po dobu 5ti let na své náklady pečovat o válečný hrob a jeho bezprostřední okolí a trvale jej udržovat v čistém a důstojném stavu. Dále se zaváže organizovat ve výročních dnech u hrobu vzpomínkové pietní akty.

Evidence válečných hrobů je k dispozici na www.valecnehroby.army.cz/Evidence

Hroby významných vojenských osobností, které však nejsou válečnými hroby podle zákona 122/ 2004 Sb., o válečných hrobech, to znamená, že tyto osobnosti nezemřely v důsledku aktivní účasti, budou zařazovány do Programu adopce významných hrobů. I v tomto případě uvítáme podněty široké veřejnosti, a pokud bude navrhovaný hrob splňovat podmínky Projektu adopce významných hrobů, bude do něj neprodleně zařazen.

Zdroj: http://www.hrbitovy.cz/?page_id=123

Články

V Egyptě bude postavena replika majáku, jednoho ze starověkých divů světa

1 komentář

Na ostrově Faros bude postavena replika starověkého majáku (mrkněte se na anglickou Wikipedii), jednoho z tehdejších divů světa. Původní maják byl v Alexandrii těžce poškozen zemětřeseními mezi 3. a 12. stoletím, v roce 1303 přišlo nejničivější zemětřesení, které maják definitivně zničilo.

Maják Alexandrie

Na konci 15. století na místě, kde stál alexandrijský maják, postavil sultán Qaitbay tvrz, jako materiál použil i ruiny bájné památky. Maják postavil řecký architekt Sostratus Cnidus za účelem navádění lodí do přístavu, věž byla dokončena a slavnostně otevřena za vlády Philadelpha z dynastie Ptolemájovců (285 –246 př. n.l.). Maják byl vysoků na tehdejší dobu neuvěřitelných 130 metrů, tento rekord nebyl překonán po mnoho dalších století.

Zdroj: http://www.ablogabouthistory.com/2015/05/12/replica-of-lighthouse-of-alexandria-to-be-built-in-egypt/#sthash.SKZlTl6B.dpbs

Akce, Tipy

Věstonická venuše a další unikáty jsou vystavené na Slovensku

Unikáty tří největších českých muzeí hlava Kelta ze Mšeckých Žehrovic z Národního muzea, Věstonická venuše z Moravského zemského muzea a železné meteority z Opavy-Kylešovic ze Slezského zemského muzea opustily své depozitáře a za přísných bezpečnostních opatření cestovaly za hranice České republiky.

Všechny tři exponáty se staly součástí výstavy Unikáty českých a slovenských múzeí, kterou hostí Slovenské národní muzeum, a která navazuje na loňský mimořádný projekt Unikáty zemských muzeí, konaný postupně v Opavě, v Praze a v Brně.

Výstavu na Bratislavském hradě navíc obohatí další archeologický skvost – Zlatý náramek ze Zohoru z doby římské ze Slovenského národního muzea. Výstavu si mohou návštěvníci prohlédnout od 12. května do 14. června 2015. Poté se světově proslulé předměty, které jsou vystavovány zcela výjimečně, opět vrátí do svých depozitářů.

Kamenná hlava keltského héroa ze Mšeckých Žehrovic

Hlava Kelta ze Mšeckých Žehrovic patří mezi ikony Národního muzea. Téměř 25 cm vysoká kamenná plastika z konce 3. či počátku 2. století před Kristem svým provedením představuje nejdokonalejší dílo mezi obdobnými sochami, vytvořenými mimo oblasti klasických civilizací. Unikátní plastika ze středočeské opuky s typickým nákrčníkem patří ke stěžejním památkám keltské Evropy.

Věstonická venuše

Věstonická venuše, pouze 11,5 cm vysoká keramická soška nahé ženy ze sbírek Moravského zemského muzea, patří mezi nejvzácnější plastiky na světě. Nalezl ji tým známého archeologa Karla Absolona r. 1925 mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem ve zbytcích pradávného ohniště, rozlomenou na dva díly. Podle odborníků je stará až 29 tisíc let a je vůbec nejstarší uměleckou ukázkou pravěké keramiky na světě.

Meteority z Opavy-Kylešovic

Železné meteority z paleolitického sídliště v Opavě-Kylešovicích starého přibližně 18 tisíc let zapůjčilo ze svých sbírek Slezské zemské muzeum. Vesmírnými kameny tehdejší lovci obložili své ohniště – na počátku minulého století je náhodou objevili dělníci. Žádné jiné pravěké sídliště na světě se podobným nálezem meteoritů pochlubit nemůže.

Zlatý náramek z doby římské

Unikátní šperk pochází z knížecího hrobu patřícímu příslušníkovi germánské elity v Zohoru na západním Slovensku. Jedná se o místo, které se nacházelo těsně za římskou hranicí na jantarové stezce. Jde o jeden z vrcholných výrobků přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu.

Záštitu nad touto jedinečnou výstavou převzali ministr kultury České republiky Daniel Herman a ministr kultury Slovenské republiky Marek Maďarič.

Zdroj: TZ NM

Články

Historie zlata

1 komentář

Kam až sahá historie zlata? Kolik radostí i utrpení přineslo lidem v jejich touze po zbohatnutí? Mnoho otázek, ale i odpovědí… pojďme si společně připomenout několik významných událostí a milníků v historii lidstva, které jsou úzce spjaty a tímto krásným a často proklínaným vzácným kovem.

Zlato

Zlato mělo již odpradávna pro lidstvo velký význam a nesmírnou hodnotu. Lidé těží zlato bezmála 6000 let. Můžeme tvrdit, že již kolem roku 3000 př. n. l. mezopotámští a egyptští umělci začali vyrábět zlato sériově. Z masivních dřevěných desek vytvářeli drobné předměty a pomocí kadlubů tvořili litiny. Za nejslavnější doklad staroegyptského zlatnictví pak můžeme považovat poklad v hrobce egyptského vládce Tutanchamona, který v roce 1922 objevil britské egyptolog Howard Carter.

Ke zlatu se však váže mnoho legend a téměř každá starodávná civilizace mu přikládala nemalý význam. V již zmíněném Egyptě lidé věřili, že zlato tvoří těla bohů, Inkové jej vnímali jako symbol Slunce a podle staré řecké mytologie zlato kolovalo řeckým bohům přímo v žilách. Zlaté předměty lidé zkrátka vždy považovali za něco velmi cenného a něco, co je hodno uctívání. Ani později, ve starém Římě, nebyli lidé ke zlatu lhostejní. Za zmínku zajisté stojí tehdejší šperkařství, kdy se šperky zhotovovaly výhradně ze zlata a byly zpočátku výsadou pouze elitní společnosti. Později se stalo zlatou oblíbeným artiklem i u nižších vrstev společnosti a typickým zlatnickým produktem se stala brož, která spojovala několik částí vrstvených látek a tvořila tak klasický římský oděv.

Na území českých zemí se zlato těžilo zhruba od 2. st. př. n. l. kdy tuto oblast osídlili Keltové. Dobývali horské zlato ze zlatonosných žil a také zlato rýžovali v řekách. Jako první obyvatelé na našem území razili první zlaté mince, zvané duhovky.

Ve středověku bylo zlato rovněž symbolem úspěchu a bohatství. Karel Veliký nechal při své korunovaci vyrazit pár zlatých mincí, což mělo oslavovat, že se stál nástupcem římských císařů. Jeho syn, Ludvík Pobožný také nechal razit několik zlatých mincí, ale opět se jednalo o „pouhou“ oslavu a symboliku , mince do oběhu nebyly puštěny. Po několik staletí tak zlato zažívalo období útlumu, v oblibě bylo především stříbro. Teprve ve 13. století začali tehdejší evropští panovníci uvažovat o návratu ke zlatu. Důležitým milníkem je fakt, že roku 1248 byl v Benátkách poprvé ražen zlatý dukát, a tak se zlato začalo znovu těšit nemalé oblibě, a to zejména v Benátkách, Francii a nebo Anglii.

Objevením Jižní Ameriky Kryštofem Kolumbem započala bezesporu nové éra zlata a s ním spojených obchodováním. Právě díky zámořským cestám, které nejprve podnikali Portugalci a Španělé (později se přidali i Angličané a ostatní evropské národy) se zlato dostává opět do Evropy a to i jinou cestou – od domorodých Indiánů, kteří jej ochotně směňovali za drobné a laciné předměty. Jedny z prvních zlatých mincí se tak začaly razit ve Španělsku, v Anglii se od roku 1663 až do 1816 razila zlatá guinea. Ve Francii pak přišel na řadu zlatý louisdor a to v letech 1640 až 1803. Ani tak není výčet zlatých mincí úplný – zlato bylo velmi populární nejen coby šperk a ozdoba, ale i jako plnohodnotné platidlo.

V Americe však v souvislosti se zlatem ještě zůstaneme. Není snad nikoho, kdo by neznal zlatou horečku a cesty zlatokopů do Severní Ameriky, aby zde na řece Klondike vyrýžovali spoustu tohoto žlutého kovu a splnili si tak sen o štěstí a bohatství. Třebaže se tento sen splnil jen málokomu, v podání významných spisovatelů, jako byl např. Jack London (autor knih Bílý Tesák nebo Volání divočiny), uchovávají vzpomínky na toto období zlaté mánie jako cenné informace pro všechny další generace.

V souvislosti s Amerikou zcela jistě stojí za zmínku i konfiskace zlata z roku 1933, kdy americký president Franklin D. Roosevelt zakázal jakýkoliv podíl zlata ve vlastnictví jednotlivců, domácností a soukromých firem. Tento zákaz trval bezmála čtyřicet jedna let, až do roku 1974. Jak se to tehdy vlastně událo? Dne 1. května vyšel v platnost zákon č. 6102, na jehož základě měli občané pouhé tři týdny na to, aby státu velmi levně prodali – čili de facto odevzdali, jak se akt častěji definuje – všechno zlato. V případě nerespektování zákona hrozilo odnětí svobody až na deset let, nebo pokuta ve výši 10.000 amerických dolarů, což byla tehdy částka, která by mnoho rodin zruinovala. Smyslem této transakce bylo upevnit slábnoucí dolar oproti zlatu a to navzdory všem demokratickým zásadám, které jsou pro většinu z nás dnes běžnou záležitostí. Jak je vidět, Amerika je, byla a nejspíše i nadále bude velmocí, která se dokáže postavit nejedné výzvě…

Vraťme se ale ve vyprávění na starý známý evropský kontinent a to přímo do Prahy v období první sv. války. Tehdy panoval mezi lidmi velký hlad a bída a to vedlo mnohdy k tomu, že se lidé zbavovali všeho cenného, jen aby nakoupili trochu mouky a chleba pro své děti. Právě cenné knihy, Ottovy naučné slovníky a nebo právě zlaté šperky sloužily jako platidlo při nákupu základních potravin. Lidé se bez výčitek zbavovali starých rodinných šperků nebo dokonce snubních prstenů.

Po první sv. válce se situace začala proměňovat. Začíná jedna z neslavnějších dob naší republiky, kterou asi jen málokteré období překoná. Ženy se začínají zdobit zlatými šperky a velký vliv na tento trend mají i prvorepublikové filmy s krásnými herečkami jako byla například Adina Mandlová, nebo Nataša Gollová. Tak, jako se tehdy lidé skládali na Národní divadlo, stejným způsobem se pořádaly sbírky na zajištění soběstačnosti naší republiky – na československý zlatý poklad. Lidé darovali zlaté šperky, zlaté rakousko-uherské mince, dokonce i zlomkové zlato a jiné zlaté komponenty. Každý tak měl možnost podílet se na obnově Československé měny a z dobrovolných darů se na konec vybralo 94 tisíc zlatých medailí a mincí.

Za druhé světové války byl tento národní poklad z velké části rozkraden fašistickým Německem. Válečného zločince Adolfa Hitlera netřeba představovat – krutosti a bezpráví, kterého se za 2. sv. války dopustil, mnohonásobně přesáhly „pouhou“ krádež našeho zlatého pokladu. Na své si ovšem přišly i jiné země, které naše zlato zadržovaly. Bezprostředně po druhé světové válce nezbylo z našeho pokladu téměř nic.

Po vleklých tahanicích se sice nakonec podařilo nějaké zlato ve formě zlatých cihel získat zpět, ale jak známo, zlaté cihly nemají takovou hodnotu jako například zlaté numismatické mince. V současné době náš státní trezor ukrývá jen zhruba 13 tun zlata, což je bohužel ve srovnání s obdobím naší první samostatné republiky téměř zanedbatelné množství…

Zdroj: http://www.ozlatu.cz/

Fotky, Tipy

Výlet: Přírodní památka Klepec

Kousek za Prahou (přesněji řečeno za Úvaly směr Kolín) se můžete zastavit podívat na jedno krásné a zároveň tajemné místo. Jmenuje se Klepec a jde o soubor osamocených žulových skalních útvarů. Tato nepříliš známá přírodní památka byla nejdřív považována za dílo lidí, tedy menhiry. Nyní už víme, že jde o dílo přírody, která postupným opracováváním zemského povrchu odhalila prvohorní skály tvořené takzvanou říčanskou žulou.

Klepec

Na první fotografii vidíte útvar pojmenovaný Slouha, na ten narazíte cestou od vesnice Přišimasy. Na tuto několik metrů vysokou skalku často šplhají lezci a také slouží jako památník padlým za první světové války (na jedné straně je pamětní deska).

Pak můžete jít dál krásnou alejí, přijdete k dalším skalkám, na některé mohu vlézt i malé děti. Můžete si užívat výhledu do kraje nebo zajít ještě o kousek dál k jezírkům, která sloužila za první republiky jako koupaliště. Nyní jsou plná bahna a žab, přesto je to nádherné a klidné místo, kde se můžete kochat krásami přírody.

Klepec

Pročtěte si heslo na Wikipedii a mrkněte na mapu:

Osobnosti, Recenze

Audiokniha: Václav Havel

Audiokniha Václav Havel umožňuje poslouchat jediný autorizovaný životopis Václava Havla z pera spisovatelky Edy Kriseové. Jde o více než 10 hodin povídání o Václavovi Havlovi se záběrem od historie jeho rodiny a dětství až po zvolení československým prezidentem.

Václav Havel

Dílo je plné faktografie a zajímavých příhod Havlovy rodiny. Je nutno podotknout, že absolutně bez kontroverze a informací, které by na Václava Havla mohly vrhnout byť jen trochu špatného světla. Jistě, jde o autorizovaný životopis, který napsala autorka jako Havlova dlouholetá známá a sám “předmět” autobiografie jí o to požádal. S tím je potřeba ke knize přistupovat.

Jedná se o Havlův první oficiální životopis, jehož cílem bylo představit ho veřejnosti, domácí i zahraniční. Autorka Havla dost idealizovala, což koneckonců v doslovu v reakci na kritiky přiznává. Vylíčila ho jako skvělého muže, génia divadla a filozofie, myslitele a státníka. Jako bojovníka za svobodu, kterému se po roce 1989 klaněl celý svět. Jako politika, od kterého si svět sliboval přeměnu demokracie na něco mnohem většího a funkčnějšího.

Když jsem poslouchal kapitolu za kapitolou, říkal jsem si, že chápu, proč jde o životopis autorizovaný. Autorka z Havla dělala když ne boha, tak alespoň poloboha. Dokonalého muže mnoha profesí a zájmů, skromného, přátelského ke všem, idealistu, kterému jde především o blaho lidstva. Václav Havel podle tohoto životopisu miloval i estébáky, kteří ho nonstop hlídali a šikanovali. Havel spojoval skupiny disidentů, byl názorovým vůdcem, myslitelem, který skvěle formuloval dokumenty a prohlášení bojovníků proti komunistickému režimu.

Jak jsem již zmínil, Eda Kriseová byla disidentkou a Havla znala dlouho. Po listopadu se stala na krátkou dobu jeho mluvčí a poradkyní a také na ní spadl úkol napsat jeho životopis. Dala si s ním opravdu práci, čerpala z jeho korespondence, mluvila s jeho známými, měla přístup k deníkům jeho předků, vyzpovídala jeho bratra. A napsala příběh, který po vydání kritika ztrhala. Doslov, který je pro mě v celé audioknize zásadní kapitolou, je právě reakcí na kritiky a vysvětlením, proč byl vlastně Havlův životopis takový, jaký byl. Autorka prý chtěla představit dobu, kdy u moci nebyli komunisté a kdy i Havlovi předkové s úspěchem budovali prvorepublikový stát, tedy přesněji řečeno kdy úspěšně podnikali. Havel měl být představen jako hrdina pro ty, kteří ho vlastně neznali (nebo jim jeho jméno utkvělo v mysli z hanlivých a pomlouvačných komentářů Rudého práva). A životopis měl sloužit nejenom československým nedisidentům, ale i světové veřejnosti, která toho těsně po revoluci o Havlovi moc nevěděla (tedy kromě toho, že dostával významné divadelní a literární ceny na západě a v nepřítomnosti).

Václav Havel pro mě byl, je a bude roztomilým popletou, v tom mě poslech jeho životopisu utvrdil. Možná je to kvůli tomu, že ho tak autorka také chtěla prezentovat. Potvrdila jeho velkou nervozitu při vystupování na veřejnosti a pak jsem si představil, jak mu asi muselo být při projevech na Letné koncem roku 1989. Moc se mi líbil vhled do jednání Havla (v čele disidentů, tedy OF) a vládou premiéra Adamce (autorka byla přímou účastnicí) a i bohatýrské historky o tajných přesunech StB navzdory, kterých se kromě Havla účastnil třeba Pavel Landovský.

Doslov dokonale vysvětluje autorčiny pohnutky, proč její kniha vyznívá, tak jak vyznívá a moje počáteční rozpaky poměrně jasně rozptyluje. Prostě kdyby mě zajímaly alkoholové a sexuální příběhy (velmi zjednodušeně řečeno), budu číst něco jiného. Jestliže se chce čtenář či posluchač seznámit s oficiálním výkladem života a díla Václava Havla, je na správném místě.

Knihu načetli Daniela Kolářová a Jan Kačer. Mužský hlas je slyšet méně často, čte spíše citace a je prostě dokonalý. Daniela Kolářová se snažila podle mého názoru text příliš prociťovat, což občas vyústilo v menší srozumitelnost. Zvukové předěly kapitol jsou střídmé, což je v případě této audioknihy ku prospěchu. Posluchačům bych doporučil vyhradit si na poslech spíše kratší (třaba hodinové) úseky, jelikož jde o dost náročný text, který potřebuje nějakou dobu na zpracování na straně čtenáře či posluchače. Já osobně si neumím představit, že bych těch 10 hodin dal nadvakrát nebo natřikrát.

Jsem moc rád, že jsem těch 10 hodin rozdělených asi do patnácti chvilek s Václavem Havlem absolvoval. Šlo o mojí první životopisnou audioknihu a začal jsem stylově. S kontroverzním dílem, které mě nakonec skvěle pobavilo a poučilo.