Bohumil Kubišta. Jediný malíř, který potopil ponorku

Bohumil Kubišta, Kavárna, 1910. Foto: Galerie moderního umění v Hradci Králové

Umělců bojujících v první světové válce bylo víc. V řadách kanadské armády se do zákopů ve Francii dostal spisovatel Raymond Chandler (1888–1959), zranění a dva roky pobytu v německém zajateckém táboru zase potkaly herce Maurice Chevaliera (1888–1972).

Český sochař Otto Gutfreund (1889–1927) vstoupil do francouzské cizinecké legie, později požádal o začlenění do regulérní armády nebo legií československých, v čemž mu jednak nebylo vyhověno a jednak byl uvězněn. Emil Filla (1882–1953) zase za války pobýval v Holandsku a působil zde v českém odboji, tzv. Maffii.

U kanónu stál…

Fillův kamarád a souputník Bohumil Kubišta (1884–1918) měl za války odlišné zážitky. Svou vojenskou službu vykonal v roce 1905 u pobřežního dělostřelectva v Pule. Předtím i potom se samozřejmě aktivně věnoval své tvorbě, do Puly však tu a tam odcestovával na různá cvičení.

Bohumil Kubišta ve vojenské unfiformě. Foto: VHU

V říjnu 1911 byl jmenován záložním poručíkem a v lednu 1913 malíře povýšili na důstojníka s možností aktivní služby. S Kubištovou vojenskou službou se pojí i část jeho tvorby, kterou mimo jiné připomněla rozsáhlá retrospektiva Zářivý krystal, jež v neděli skončila v ostravské Galerii výtvarného umění.

Jistou roli v rozhodnutí stát se důstojníkem z povolání hrálo roztrpčení z dění na české výtvarné scéně a nekončící půtky modernistů Kubištova typu s “tradičními” malíři krajinek. Hlavně se však na něm podepsala Kubištova tíživá finanční situace. Karel Srp v obsáhlém katalogu k výstavě připomíná dopis Josefa Čapka, v němž píše, že ho navštívil “malíř Kubišta, který je v takové bídě, že nás navštěvuje tak často jen proto, aby se mohl ohřát u teplých kamen. Je to smutné podívání…” Umělec si před cestou do Puly půjčil tři sta korun na uniformu a doufal, že by se po pěti letech mohl “s poměrným finančním zabezpečením vrátit ke své práci.”

VHA5652b3_52KubitaBohumil_KukAutoportrt1910_Ol
Kubišta na autoportrétu z roku 1910. Foto: Národní galerie v Praze

Jenže… psal se rok 1913.

I během služby ve významném chorvatském přístavu maloval, jeho obrazy se dokonce v průběhu první světové války účastnily dvou výstav. Ale jinak se tu věnoval především svým vojenským povinnostem.

Hrůzně krásná podívaná

Francouzská ponorka Curie dostala rozkaz vniknout do přístavu v Pule a potopit tam zakotvené tři největší rakouské bitevní lodě. Svého úkolu se pokusila zhostit 20. prosince 1914.

Nechme promluvit rakouské vojenské hlášení otištěné rovněž v knize k výstavě (redakčně kráceno):

Ve 4 h odpoledne četař Winzig, jednoroční dobrovolný čekatel Seibt a desátník Torre zpozorovali u vjezdu do přístavu pohyb periskopu, pak stržení 1. zátarasu z hlavy přístavní hráze a zanoření periskopu. Ve 4 h 15 min bylo pozorováno ostré zahnutí zátarasu směrem dovnitř přístavu.

Protože nebyl hlášen výskyt vlastní ponorky, ve 4 h 15 min poručík Kubišta z 9cm baterie M. 7 (29 vystřelených granátů) a zároveň velitel palby z baterie M. 4 (6 granátů)zahájili palbu, oba z vlastní iniciativy, na klínovitě zahnuté místo v zátarasu.

Jelikož v cíli nebyly pozorovány žádné zvláštnosti, palba zastavena ve 4 h 20 min odpoledne.

V 5 h odpoledne pomalé vynoření asi 80 m dlouhého trupu lodi uprostřed s věží. Levý světlomet Punta Christo zamířil na cíl a obě pobřežní baterie opět zahájily palbu.

Asi 50 zásahů do věže a trupu lodi.

Potopení ponorky Curie na obrazu Alexandera Kirchera, 20. léta. Foto: kuk-kriegsmarine.it

“To je můj první válečný čin,” psal malíř v dopise rodičům. Kubišta se ke svému bojovému úspěchu hrdě hlásil. Měl hlavně radost z téměř uměleckého působení akce: “Kanonýři stříleli jako čerti a bylo hrůzně krásné pozorovati, jak většina granátů se soustřeďuje na vyvýšený střed lodi, na místo, kde je periskop a jiné přístroje a kde je komandant, jak vybuchují a jak po každém výbuchu ve vnitřku lodi bylo pozorovat ohnivé záření.”

Celou akci i z francouzského pohledu a také překvapivý další osud “podmořského člunu” hezky popisuje tento článek.

Za Československo už nebojoval

Za potopení Curie získal vysoký vojenský Leopoldův řád, do konce války byl povýšen nejdříve na nadporučíka, později i do hodnosti setníka, tedy kapitána.

Kubištův Nálet na Pulu z roku 1915 je možná inspirovaný další skutečnou válečnou událostí. Foto: Západočeská galerie v Plzni

27. října 1918 přijel rakousko-uherský setník Kubišta na dovolenou do Prahy. Jako jeden z prvních se po vyhlášení samotatného státu přihlásil do československé armády. Podle některých proto, aby odčinil službu v nenáviděném c. a k. vojsku, spíš to však tak nějak vycházelo z jeho povahy. Pamětníci vzpomínali, že “v dětinském nadšení vedl s šavlí v ruce davy od Václaváku k radnici”.

Měl se stát velitelem pancéřového vlaku a bojovat na Slovensku proti Maďarům, ale už tehdy byl zřejmě nemocný, zápalu plic po španělské chřipce podlehl 27. listopadu. Jako jeden z posledních zřejmě malíře ověšeného tehdy všemi svými vyznamenáními potkal architekt Alois Kubíček: “Jdeme v celé šíři Ferdinandovy třídy s praporem, který na Václavské náměstí přinesl Hašler. Najednou zahlédneme v oknech prvého patra policejní budovy uniformované úředníky. Dodnes vidím Kubištu, jak hrozící pěstí je zahnal od okna.”

Kubištovo dílo bylo řádně doceněno až v meziválečném období, ač jeho přijetí dost bránilo právě znechucení z jeho válečného “posluhování” Rakousku. Mimochodem, zájem o Kubištu není malý ani dnes. Ostravskou výstavu navštívilo úctyhodných 23 tisíc lidí.

Autor textu je redaktorem MF DNES a iDNES.cz.

*****

Při psaní byla využitá monografie Bohumil Kubišta: Zářivý krystal Karla Srpa, Gabriely Pelikánové a Zuzany Novotné. K příležitosti výstavy ji vydalo nakladatelství Arbor Vitae. Výpravná publikace je doporučeníhodná!

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz