Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

2 thoughts on “Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…”

  1. Drahý příteli, mně v roce 89 bylo 33 let, tak cosi pamatuju. O tom jestli se máme lépe nebo ne, rozhoduje úroveň měsíčních příjmů, tzn. jak vysoko se pohybujete, jestli pracujete, nebo “pracujete” (např. jako profesionální politik a odborník na všechno, nebo se živíte rukama). Pamatuju si jeden z projevů takového pána s krátkými kalhotami, když před prvními volbami po plyšovém převratu hustil do lidí: “Lžou Vám, říkají, že chceme kapitalismus, že bude nezaměstnanost, lžou Vám, nevěřte jim!” Škoda, že už není mezi námi a nemůže říct, že to není pravda, že to (třeba) myslel úplně jinak. Ať se Vám daří a nikdy se neoctnete na dlažbě, bez pomocné ruky.

    1. Dobrý den,
      díky moc za Váš komentář. Ano, v dnešní době se o sobe musí člověk postarat sám. Já osobně to chápu jako výhodu. Můžete dělat co chcete, pracovat v jakémkoliv oboru, v cizině, můžete podnikat, můžete studovat co se Vám zachce. Je to samozřejmě těžké a složité, ale neexistují překážky, které by to znemožnili. A to je ten hlavní rozdíl oproti minulému režimu. Tak to alespoň vnímám já.
      JH

Komentáře nejsou povoleny.